Pravidla mezidruhových strategií

V době expanze humanitních oborů a jejich ovládnutí levicovým extremismem, vedoucím až k vytváření pseudovědeckých a čistě účelových, zpolitizovaných teorií a oborů, jejichž absolventi nám pomalu, ale jistě začínají diktovat veškeré detaily našich životů, se zdá, že upadá pozornost věnovaná přírodním zákonitostem. Jenže kvůli tomu nepřestáváme být součástí logiky naturálních procesů, ačkoli mnozí předstírají opak. Podívat se zblízka třeba na takovou zoologii může být v kontextu se současným děním v Evropě více než poučné.

Víte, co je to hnízdní parazitismus? Je to účelná rozmnožovací strategie, kdy praví rodiče nechají své potomky v obydlí někoho jiného a tím na nové rodiče přenesou i zodpovědnost za jejich krmení a výchovu. Hnízdní parazitismus je typickým projevem některých ptačích druhů. Nejznámějším hnízdním parazitem je u nás kukačka obecná, která klade svá vejce do hnízd jiných ptáků. Kukačka je tedy typickým příkladem tvora, který praktikuje tzv. mezidruhový neboli interspecifický hnízdní parazitismus.

V Maďarsku např. zjistili (snad za to nebudou sankcionováni z Bruselu), že v některých populacích rákosníka velkého je parazitováno až 60 % hnízd, a že v takto masivně napadené populaci hostitelé nejsou schopni vychovat dost vlastních mláďat na to, aby se populace rákosníků sama udržela. Parazitovaný druh se pak dostává do populačního propadla, kdy musí být populace doplňována zvenku, protože se sama nedokáže udržet.

Rovněž budiž poučením, co vypozorovali přírodovědci, a co ví i Šojdrová: žádný z evropských hostitelů kukačky, kteří jsou většinou schopni rozpoznat a odmítnout vetřelce ve stadiu vejce, není schopen uplatnit diskriminační chování vůči již vylíhlému kukaččímu mláděti.

Kukačka si hnízdo vůbec nestaví a svá vejce programově svěřuje do péče jiných ptačích druhů, které se pak stávají nedobrovolnými hostiteli. Ornitologové rovněž dobře vědí, že mláďata, která byla vlastními rodiči odložena, se chovají velmi agresivně a často přímo likvidují potomstvo náhradních rodičů. Například vyhazováním ještě nevylíhlých vajec z hnízda.

Kukačka už zakukala, má panenka zaplakala

Tragédie našeho druhu je v tom, že některé sebelikvidační úkony zvládáme sami, bez pomoci parazitních agresorů. Kolik „nevylíhlých vajíček“ je např. „vyhozeno z hnízda“ vlastními rodiči ještě před narozením?

Naopak lidé, kteří přijdou jako děti z cizích civilizací, nebo děti narozené zde cizím rodičům a vložené do hnízda sociálního státu, očekávají veškerou péči, pozornost a výsady (tady nejde jen o nějaké sociální dávky, ale celkové přisátí se na možnosti, perspektivy, kvalitu a potenciál západní civilizace), aniž by se navíc mnohdy zbavili své kulturní, náboženské, národní identity, a samozřejmě už vůbec ne identit vrozených a nevolitelných, jako je rasa nebo genetické předpoklady, fakticky neměnitelné ani v době, kdy si úředně může člověk podle nálady zvolit, zda je Němec nebo Eskymák či muž nebo žena (nebo něco mezi).

Autochtonní evropská populace je v posledních desetiletích systematicky zneužívána jako hostitelská platforma parazitismu, jehož dopady na člověka jsou vzhledem k mnohem sofistikovanějšímu, a tedy i citlivějšímu mechanismu fungování lidské společnosti mnohem destruktivnější a osudovější. Pták se spokojí s tím, že výchovu, tedy v podstatě přísun živin, ochranu, teplo a dohled nad začátky leteckého umění svěří jinému druhu. To samo o sobě ještě nevede k zániku hostitelského druhu, neboť jde jen o stále se opakující proces zjednodušení existence parazita bez fatálního dopadu na druhovou jedinečnost hostitele.

U člověka jsou dopady parazitní mezidruhové praxe mnohem závažnější, neboť působení parazitujících druhů na hostitelské populace je komplexní, celoživotní a stupňované. Člověk přenesený do cizího „hnízda“, tj. do centra jiného civilizačního prostředí, se stává přirozeným narušitelem sociálních a kulturních norem hostitelského druhu. Činí tak v případě silnějších jedinců přímým aktivním prosazováním pravidel a normové dominance svého druhu, v případě slabší a přizpůsobivější většiny pak pouhou svou přítomností, nedělitelně spojenou se všemi kulturně- sociálními dopady jeho existence ve společnosti. Lidská kukačka zcela zákonitě, dokonce bez ohledu na svou vlastní vůli, přirozeně etabluje v novém hnízdě kulturní, civilizační, hodnotové a výkonové normativy svého původního druhu, jejichž danost plynoucí ze specifik genetického a kulturního dědictví, utvářejícího jednotlivé civilizace do jejich jedinečnosti stovky a tisíce let, lze progresivními změnami některých pasáží v učebnicích a nastolením neoliberálních dogmat teoreticky popřít, nikoli fakticky zrušit – celou svou existencí a zákony přežití druhu jsme ukotveni v přírodě, nikoli ve fantaziích frankfurtskými rebely znásilněných humanitních věd.

Právě společné sociální, kulturní, hodnotové či estetické normy, tvořící identitu hostitelského lidského druhu, jsou hnízdním parazitismem jiných lidských druhů zásadně ohroženy, neboť úloha mláďat propašovaných do náruče cizího národa nekončí tím, že odebere domácím potomkům něco potravy a naučí se létat. Působení lidských kukaček je mnohovrstevné, je soustavné a s dalšími generacemi se rozvíjí, projevy parazitismu se zdokonalují, mění formy, jejich kritika a samotná identifikace jejich existence jsou tabuizovány, a tím je jim umožněn další růst k všudypřítomnosti. Postupně začíná být prorůstání cizího živlu přijímáno hostitelskou komunitou jako určitý přirozený kontext dějinného vývoje, a původní druh začíná svou vlastní postupnou proměnu vnímat jako vyšší přírodní nebo boží zákon, nazývaný nejčastěji pokrokem.

Situace se stává fatální, pakliže mohutné nárazy migračních vln narazí na mimořádně nešťastné mentální rozpoložení hostitelské society, oslabené nebo znejistělé, podléhající útokům na svou integritu, vedeným zejména zevnitř. V takovém případě se může některá stěžejní identita parazitního druhu – rasová, kulturní, náboženská nebo obecně hodnotová, stát bezprostředně ohrožující alternativou identity hostitelské společnosti, která byla své autenticity uměle zbavena. Pak dojde k nevratné transformaci původního druhu do té míry, že budoucí generace už budou dědit nejen po genetické linii, ale celým prostředím předávané automatismy importované hodnotové platformy, přijímané, často na nevědomé rovině, za vlastní.

Naše vlastní elity nám totiž nekompromisně vnucují princip koevoluce v módu hostitel – parazit. Koevolucí rozumíme společný evoluční vývoj různých druhů, při němž dochází k jejich vzájemnému přizpůsobování jako důsledku určité kompromisní symbiózy. Koevoluce může mít zásadně odlišné podoby. V civilizační interakci byla dříve vynucována v rámci evropské koloniální expanze, nyní v odvetném módu obrátila směr a je realizována v našem vlastním teritoriu, s odkazem na nápravu dědičného hříchu a s apelem na špatné svědomí Západu. Charakter koevoluce se díky tomu transformoval z kategorie, kterou přírodní věda označuje jako model dravec – kořist, v model hostitel – parazit, přičemž naše úloha se zásadně proměnila z role dravce v roli hostitelského organismu. Zatímco vztah dravec – kořist je antagonistický, vztah hostitel – parazit se vyznačuje fiktivní konformitou, neboť parazit potřebuje zdatného hostitele jako své životní prostředí. Jeho zájmy jsou tedy do určité míry shodné se zájmy hostitelského organismu, ovšem jen do té míry, která je přínosná pro parazita. Apatie k tomuto stavu je pak u Evropanů způsobena cílenými společenskými procesy, jejichž dopad na bělošskou civilizaci lze přirovnat k AIDS – jde o syndrom získaného selhání imunity.

Chceme-li se přesvědčit, jak moc jsme chtě-nechtě stále součástí přírody, stojí za to zmínit další teorii, kterou se ornitologové zabývají již od sedmdesátých let: že se totiž někteří ptáci starají o mláďata cizích druhů, protože se jich bojí a jsou jimi „vydíráni“. Pokud nepřijmou cizí vajíčka a nepostarají se o dorost, agresivní parazit jim zkrátka za trest zničí jejich vlastní snůšku.

Ty kukačko nekukej, má panenko neplakej

Kdejaký evropský stát má ve znaku nějakého toho ptačího dravce, nejlépe orla, ale ve skutečnosti by jim dnes lépe slušel třeba tetřev hlušec.

Evropané neváhají podporovat nebo ignorovat vraždění milionů evropských mláďat při stále snadněji dostupných interrupcích, aby, slovy zoologa, mohli doplňovat stavy zvenku. Připomínají nešťastného ptáka dodo z ostrova Mauricius, ne náhodou zvaného též blboun nejapný. Ten se nebál lidí ani jiných zvířat, což z něho dělalo snadnou kořist, při střetu s dobyvateli tedy rekordně rychle vyhynul a dnes známe jeho podobu už jen z ilustrací. Dodo nebyl „xenofob“, nechránil se, nevymezoval a nebojoval, protože neměl žádné zkušenosti s nepřáteli – stejně jako současní Evropané žijící po generace v míru. Příklad z ptačí říše nám opět ukazuje, že ve skutečnosti zdravá xenofobie, nutná k přežití druhu, nevzniká z neznalosti cizího, jak se nám snaží namluvit propaganda, ale naopak jako důsledek schopnosti předávat zkušenost poznaných rizik.

Mnozí z nás se domnívají, že se už na ně jaksi nevztahují přírodní zákony. Tudíž pečlivě chrání evropskou faunu a floru před průnikem a devastujícím dopadem neevropských druhů, a to dokonce i nařízeními EU, přičemž opatření této instituce týkající se další existence evropského člověka mají přesně opačný cíl a smysl – jeho zánik a nahrazení jiným druhem. Tomuto hybridnímu novému druhu se samozřejmě i nadále bude říkat „Evropané“, díky čemuž máme zřejmě považovat odkaz naší civilizace za zachráněný.

Kukačka právem doufá, že někteří ptáci nerozpoznají vlastní vejce od kukaččích. O to samé se zaváděním povinné rasové slepoty a kulturního relativismu snaží i neomarxisté. Schopnost rozpoznat a upřednostnit vlastní druh je označena za povahovou vadu a názorový extremismus, který musí být potlačen. U lidských druhů neevropských ale zůstávají sebezáchovné schopnosti v mnohem větší míře zachovány, čímž je budoucnost „souboje civilizací“ do značné míry rozhodnuta.

Existuje parazitismus obligátní a fakultativní. Obligátní parazit není schopen vybudovat vlastní hnízdo, o které by se dále staral, kdežto fakultativní používá parazitní strategii jen příležitostně, často souběžně s praxí vlastního hnízdění. V tomto smyslu můžeme říci, že imigranti, ať už jejich druhovou odlišnost spatřujeme v rase, kultuře nebo náboženství, praktikují v otevřeném evropském hnízdišti fakultativní civilizační parazitismus.

Na závěr si zopakujme několik základních biologických pravd, které se vztahují k parazitismu obecně:

• Parazitismus jako životní strategie je jev podmíněný – nejprve musí existovat potenciální hostitel
• K poškození organismu dochází až při vyšším počtu parazitů či špatné kondici hostitele
• Sociální parazitismus je stav, kdy jedinec využívá cizích zdrojů a sám přitom neposkytuje ostatním členům příslušné populace adekvátní náhradu
• Sociální parazit zneužívá některých prvků sociálního chování ostatních jedinců k jednostrannému zvyšování vlastní biologické zdatnosti

Růst populace parazitického druhu je z dlouhodobého hlediska limitován počtem vnímavých jedinců hostitelského druhu