Doplatky, etnobyznys a aktivisté

Od začátku března města Ústí nad Labem a sousední Trmice omezila vyplácení doplatku na bydlení. Stalo se tak poté, co bylo podobné opatření v loňském roce přijato v několika problematických ulicích, kde se nacházely ubytovny nebo byty, pronajímané za přemrštěné částky „sociálně nepřizpůsobivým spoluobčanům“. V podstatě jde o to, že je určitá část obce či, jako v tomto případě, celá obec, prohlášena za ghetto (eufemisticky řečeno „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“) a nejsou zde nově příchozím vypláceny doplatky na bydlení. Prohlášení Ústí za ghetto přijala řada Ústečanů, včetně mě, s hořkým vědomím, že to není tvrzení až tak vzdálené od pravdy.

Zcela očekávaně proti této vyhlášce hlasovala opozice a protestovali rozliční aktivisté. Není nutné si nic nalhávat, ona vyhláška skutečně není ani příliš koncepční, ani všespásná. Neřeší problém sociálně vyloučených skupin (zůstaňme, pro potřeby tohoto článku, u tohoto opisu) ani problémy s nimi. Faktem je, že je alespoň v rámci současných možností namířena proti obchodu s chudobou, tedy pronajímání povětšinou malých a neudržovaných bytů za přemrštěné částky. Obchod s chudobou funguje takto: koupí se bytový dům ve špatném stavu a v levné lokalitě (tedy za relativně nízkou cenu) a pronajímá se cíleně lidem, kteří nepracují, nebo mají tak nízké příjmy, že u nich vzniká nárok na sociální podporu. Kromě standardního příspěvku na bydlení si tito nájemníci zažádají i o doplatek příspěvku na bydlení, kdy je doplácen celý rozdíl. Nájemník tím pádem ze své kapsy neplatí nic a je mu jedno, že za ušmudlaný byt 2+1 je mu účtováno třeba 15 000 Kč. Majitel domu nebo bytu shrábne peníze od státu a je mu srdečně fuk, jestli se jeho zásluhou v oblasti kumulují problémoví nájemníci – sám totiž bydlí zpravidla dost daleko od pronajímaných objektů. Vzhledem k tomu, že tito nájemníci jsou prakticky výlučně příslušníci jistého menšinového etnika, je myslím oprávněné hovořit o etnobyznysu.

Na scénu ale přichází další druh etnobyznysmena: aktivista. Tito lidé se, zpravidla profesionálně, věnují podpoře oněch „sociálně vyloučených spoluobčanů“. Vzhledem k tomu, že jsou zaměstnanci neziskových organizací, závisí jejich příjem na dotacích a grantech, které pochopitelně dostávají za svou „podpůrnou“ činnost. A zde opět přichází ten byznys. Pokud by se problémy komunity, na kterou jsou zaměřeni, vyřešily, jejich neziskové organizace a potažmo pracovní pozice by se staly nepotřebnými (pokud tedy přijmeme na chvíli jejich pohled, podle kterého někdy vůbec potřebné byly). Mají tedy tito aktivisté vůbec zájem měnit status quo? Zdá se že úplně ne, jinak by přeci nekritizovali vyhlášku, která (přesto, že rozhodně není dokonalá, jak jsem již uvedl) objektivně míří proti obchodu s chudobou, kteří ti samí aktivisté označují za jednu z hlavních příčin sociálního vyloučení.

Osobně jsem toho názoru, že tato vyhláška, jakkoli je nedostatečná, je lepší než nic. Problém je ovšem v tom, že se vztahuje pouze na nové žadatele, což neřeší problém se současnými příjemci dávek. Takže i když už minimálně jedna etnobyznysmenka v Ústí své podnikání ukončila (údajně ze zdravotních důvodů), v nejvíce postižených oblastech se nic nezměnilo – a pokud se stávající nájemníci neodstěhují, mohou skrze ně majitelé stále vysávat peníze na doplatcích. Navíc skutečně neřeší podstatu problému: odlišné kulturní a společenské návyky, které má skupina, na kterou etnobyznysmeni prvého i druhého typu cílí. Tyto návyky jsou mimo jiné už desítky let podporované naprosto zcestně nastavenou sociální politikou státu. Vyhláška tak pomáhá jen částečně – omezuje zneužívaní doplatků a tam, kde ubytovny skončili či skončí, se ulevuje místním lidem, kteří už nejsou obtěžováni celou řadou negativních průvodních jevů soužití se „sociálně vyloučenou“ skupinou – jako jsou nepořádek, zápach, krysy a hmyz, majetková, násilná i drogová kriminalita a další. Na druhou stranu, nájemníci zrušených ubytoven nezmizí, přestěhují se jinam – a situace se bude opakovat. A kdyby se za bezdoplatkovou zónu prohlásila celá Česká republika, tak se problémová skupina přestane stěhovat – v souvislosti s jejich mentalitou bude pro většinu z nich nepochybně snadnější zůstat i v naprosto nevyhovujících bytech, než se vzdát bezplatného bydlení jako takového. Přeci jen i polorozpadlé ruiny v ústeckých Předlicích jsou o něco lepší varianta, než se vrátit do slovenských osad s chatrčemi z vlnitého plechu.

Skutečným řešením by snad mohlo být, kdyby stát místo milionových dotací etnobyznysmenům – aktivistům raději komplexně řešil problém, který skupina „sociálně vyloučených“ představuje. Primárně porozuměním jejich povahy, která je od běžného občana (který má zájem pracovat, protože nechce žít v holobytě a sociální dávky jsou pro něj skutečně podporou ve špatné – a přechodné – sociální situaci), na kterého je náš sociální systém nastaven, naprosto odlišná a tedy i označení problému pravými slovy. Pak by vymizel i druh etnobyznysmenů – majitelů nemovitostí. Bohužel v době diktatury politické korektnosti, která brání pojmenovávat problémy pravým jménem, a kterou velmi hlasitě brání právě různí aktivisté lidskoprávních organizací, je to téměř nadlidský úkol. A proto nám prozatím nezbývá nic jiného než přijímat vyhlášky o tom, že celé krajské město je vlastně jedno velké ghetto.