Dvacet let ČR v NATO
Před dvaceti lety, 12. března 1999, se Česká republika stala členem Severoatlantické aliance. 12. března 2019 již od rána probíhají v Praze oslavy tohoto výročí – výročí, které by pro nás mělo být především smutným mementem.
Ani ne dva týdny po 12. březnu 1999 započala agrese NATO proti tehdejší Svazové republice Jugoslávie. Vláda ČR s tehdejším premiérem Milošem Zemanem jako čerstvý člen rychle odsouhlasila přelety aliančních vzdušných sil přes naše území, a tak se podílela na útočné válce proti národu, se kterým jsme měli tradičně přátelské vztahy.
Vždyť to byla srbská armáda za první světové války, v jejíchž řadách bojovali muži, kteří jsou považováni za první československé legionáře. Srbové se také, na rozdíl od našich západních „spojenců“, dobrovolně hlásili k obraně ČSR v roce 1938, a konečně to byla Jugoslávie, která patřila mezi několik málo socialistických zemí, které odsoudily vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968 (spolu s Rumunskem, Albánií a Čínou). Za to jsme se Srbům odvděčili nejen výše zmíněným, ale o devět let později také (opět velmi rychlým) uznáním nezávislosti takzvané Republiky Kosovo, kterou na historickém srbském území jednostranně vyhlásili Albánci.
Miloš Zeman nedávno řekl, že souhlas s využitím našeho vzdušného prostoru, a tedy podpora bombardování Srbska, byla chyba. Jakkoli je mu to ke cti, jde o dosti pozdní lítost, navíc zastíněnou faktem, že právě během oslav 20 výročí vstupu do NATO prohlásil, že je pro pokračování vojenské přítomnosti NATO (a tedy i českých vojáků) v Afghánistánu. Zdá se tedy, že se bohužel příliš nepoučil.
Mezi dalšími účastníky oslav jsme nemohli přehlédnout „Krvavou Madlu“ Albrightovou, alias Balkánskou řeznici, která se Srbům za pomoc její rodině odvděčila právě nevybíravou podporou jak bombardování, tak později albánských iredentistů v čele s válečným zločincem Hashimem Thaçim. Každopádně osobně se jí to vyplatilo, jelikož si přišla na slušné peníze při privatizaci kosovských telekomunikací – podobně jako velitel operace Spojenecká síla, generál Wesley Clark, na obchodu s hnědým uhlím tamtéž.
Účastnila se i vdova po bývalém prezidentu Havlovi, Dagmar Havlová-Veškrnová. Byl to právě její manžel, kdo mluvil o povaze náletů, jimž padlo za oběť 552 vojáků a podle různých odhadů 500–2500 civilistů, jako o humanitární. V článku „Moi aussi je me sens albanais“ („Cítím se Albáncem“), který vyšel v deníku Le Monde 29. dubna 1999, napsal Havel:
„Nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výhradně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu (!). A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“
Toto jsou tedy slova slavného humanisty, „prezidenta – dramatika“, který je prezentován coby morální autorita. Havel, který ještě jako novopečený prezident mluvil o nutnosti rozpustit nejen Varšavskou smlouvu, ale I NATO, velmi rychle změnil názor a od vzletných frází o vývozu idejí namísto zbraní přešel ke konstantní podpoře imperialistické politiky NATO a globalismu. Nebyla to totiž pouze Jugoslávie, koho Havel v zájmu „principů a lidských práv“ s takovou lehkostí zbavoval suverenity. Stejně tak podpořil agrese vůči Iráku, Afghánistánu a Libyi (a kdyby nezemřel, jistě by nás oblažil humanistickým zdůvodněním amerického působení v Sýrii), které se nás také dotýkají jakožto člena NATO, ať už více či méně.
Faktem zůstává, že organizace, která se prezentovala jako obranná za Studené války (přesto, že NATO bylo založeno již v roce 1949, zatímco Varšavská smlouva, coby protiváha, až o šest let později) a prezentuje se tak dodnes, angažuje se především v operacích, jejichž společným znakem je invaze na území svrchovaných států a jejich následná okupace, často pod záminkou podpory „místních demokratických sil“, což je ovšem téměř vždy do značné míry CIA a na ni napojenými think-tanky vycvičená skupina proamerických revolucionářů, jejichž úkolem je buď svrhnout legitimní vládu, nebo rozpoutat chaos a vytvořit situaci pro intervenci NATO/USA.
Pokud někdo v NATO vidí „křižáky“, bojující proti islámu, dovolím si připomenout, že členem paktu je i Turecko a čilá spolupráce panuje s fundamentalistickými islámskými režimy v Saúdské Arábii, Kuvajtu, Bahrajnu či Kataru. Kdepak je ta superiorita lidských práv, pane Havle, pane Schwarzenbergu? Ani ti, kdo vidí za vším ropu, ale nemají tak úplně pravdu. Jistě, jde o strategickou surovinu, nicméně nevysvětluje například útok proti Jugoslávii. Skutečností je, že NATO zkrátka slouží jako beranidlo zájmů globalistických elit, jejichž nejvýraznějším představitelem jsou pak Spojené státy. Tyto zájmy jsou různé, a přístup k ropě a dalším zdrojům je nepochybně jejich součástí, ovšem pozadí je komplikovanější. Především lze ale říci, že důležitým cílem je strategická převaha (hlavně vůči Rusku a Číně, ale i dalším „neposlušným zemím“, které se vzpírají globalistické agendě) a udržení pozice USA coby hegemona v unipolárním světě.
Jako leitmotiv proslovů k výročí vstupu ČR do NATO, ať už je přednesl ministr zahraničních věcí Petříček či premiér Babiš, pak rezonuje údajný pocit bezpečí, který nám prý členství v NATO garantuje. Nemyslím si, že by například občané Rakouska či Švýcarska trpěli nějakým neustálým pocitem ohrožení a každým dnem se připravovali na okupaci Ruskem nebo Čínou. Naopak nebezpečné provokace, jakým jsou cvičení aliančních vojsk v pobaltských státech, spojené s přejezdy vojenských kolon přes naše území, či (v současnosti snad neaktuální) pokusy některých politiků svázat náš národ se Severoatlantickou aliancí co nejpevněji za pomoci umístění protiraketového radaru USA či jiné stálé přítomnosti amerických či jiných cizích vojsk v naší zemi, oprávněně vyvolávají obavy značné části našich občanů. Nakonec, můžeme se na pocit bezpečí zeptat i kyperských Řeků, kteří již od roku 1974 musí snášet okupaci části jejich ostrova Tureckem (které je stejně jako Řecko členem NATO).
Není co slavit. My Češi, Moravané a Slezané máme s okupacemi, cizí nadvládou a intervencemi své vlastní a bohužel poměrně bohaté zkušenosti. Neexistuje tedy snad jediný rozumný důvod, aby se náš národ podílel na agresi a okupacích vůči jiným národům, především pak těm, které vůči nám nikdy neprojevovaly nepřátelství (případně, jak už bylo zmíněno, naopak patřily k našim spojencům), nemluvě o tom, že během těchto akcí umírají čeští vojáci za cizí zájmy.
Jestliže byla existence vojenského paktu pochopitelná v době studené války, což píšu bez nějaké sympatie k tehdejšímu západnímu bloku a jeho zájmům (které nebyly výrazně odlišné od zájmů dnešních globalistů), po zániku SSSR a rozpuštění Varšavské smlouvy se jeho další existence jeví zbytečnou. A jak jsem zmínil, podobného názoru byl („překvapivě“ do své návštěvy v USA) dokonce i Václav Havel. Velmi rychle se však ukázalo, že NATO bude hrát svou úlohu i v 21. století.
Doufejme, že jednou budeme moci skutečně oslavovat v souvislosti se Severoatlantickou aliancí – v den, kdy bude jako zcela zbytečná organizace rozpuštěna.
