Hlavní obětí Tarrantova činu budou Evropané
Je Brenton Tarrant „novým Breivikem“, nebo jde o psychologickou operaci, protože systém potřeboval k prosazení dalších a tvrdších restrikcí vůči vlastním lidem nutně „nového Breivika“ vytvořit? Tato otázka není až tak stěžejní, jak by se mohlo zdát. Ať už proběhl na Zélandu skutečný útok osamělého vlka, nebo ať už byla operace kýmkoli z jakýchkoli důvodů organizovaná nebo dokonce jen inscenovaná, každopádně právo původních Evropanů na vlastní identitu, skupinovou strategií a obranu vlastní kultury a vlastního území nesmí být na základě událostí v Christchurch nijak zpochybněno nebo narušeno, jakož ani šok z násilí spáchaného ve jménu jakéhokoli ideálu nemá být zneužíváno k uplatňování principu kolektivní viny.
Teoreticky. Ve skutečnosti bude Tarrantův čin samozřejmě dalším impulsem k hysterickým útokům na jakékoli projevy bělošského sebeuvědomění a dalším „argumentem“ k odzbrojování evropských lidí všude na světě.
Prakticky po každém útoku islamistů v Evropě svolávají muslimové demonstrace, na nichž za mediálního aplausu a souhlasného přitakávání politiků prohlašují, že právě oni jsou největší obětí terorismu. Odkazují se přitom na hrozbu vzedmutí xenofobních nálad mezi autochtonním obyvatelstvem, provázených případným násilím, neboli pokládají činy svých souvěrců za důvod k demonstracím obav o bezpečí vlastní komunity, a samozřejmě k nastolování dalších požadavků vůči hostitelské společnosti.
Tento názor můžeme směle parafrázovat ve vztahu k novozélandskému masakru. Hlavní obětí tohoto teroristického činu bude ve výsledku a dlouhodobém dopadu nepochybně evropská populace všude na světě. Událost bude beze zbytku zneužita k dalšímu oslabení evropanského sebevědomí, k utažení šroubů, k pronásledování nežádoucích názorů a k odebírání zbraní. To ve výsledku povede jak k drastičtějšímu omezení možnosti protestovat proti fatálnímu populačnímu experimentu, tak k ještě větší bezmoci vůči expanzi násilí, kterou tento experiment přivlekl do Evropy.
Ať spáchá teroristický akt muslim proti Evropanům, nebo Evropan proti muslimům, obrázky po každém útoku se navzájem podobají jako vejce vejci: květiny, modlitby, pláč, svíčky, plyšová zvířátka a silná prohlášení o budoucích bezpečnostních opatřeních a odhodlání nenechat si vzít naše multikulturní štěstí.
V těchto detailech je podobnost ještě pochopitelná. Poněkud mrazivější jsou shody v dalších reakcích politiků i části veřejnosti, které rovněž připomínají naučený rituál s totožným obsahem, a to kupodivu bez ohledu na to, z které strany právě útok přišel.
V obou případech následuje adorace islámu jako mírumilovného náboženství a obavy, aby snad takový čin u někoho nepodnítil zášť vůči muslimům, ať už by to byl mstitel za oběti islámského teroru, nebo naopak někdo, kdo by se chtěl inspirovat násilím namířeným proti muslimům.
V obou případech následují obavy o komfort muslimů a obecně imigrantů, a další tažení proti svobodám Evropanů.
Rovněž následují demonstrace sounáležitosti s přistěhovalci. Lidé se shromažďují v ulicích měst a vyjadřují odhodlání bránit mírumilovné muslimy před zlými soukmenovci, kteří by byli buď vyprovokováni (model Paříž, Barcelona, Nice, Berlín atd.) ojedinělými činy vyšinutých jedinců, nebo inspirováni (model Christchurch) nenávistí vzešlou z fašizoidního podhoubí latentně násilné evropské společnosti. Islám a imigranti zůstávají zásadně stranou pozornosti zcela nedotčeni podezřením, že by představovali jakoukoli hrozbu.
Novozélandská premiérka Ardernová zakončila projev v parlamentu slovy „as-Salám alajkum“. Mezitím agresivní imámové dále nerušeně káží ve stovkách mešit nenávistnou ideologii a reakce evropských úřadů je sotva symbolická.
Po útoku v Barceloně reagovala primátorka města urychleně ujištěním, že katalánská metropole musí zůstat „otevřeným městem“ pro všechny přistěhovalce. Po inverzním útoku v Christchurch říkají stejní lidé tytéž věty.
A prostorem se vždy nese, za různými slogany jasně patrná, úzkostná obava o hladký průběh dalších fází stěhování národů.
Žijeme ve světě, na který by i Zamjatin s Orwellem hleděli s nefalšovaným děsem v očích. Velká výměna je už prakticky oficiálně přiznanou politikou. Veškerou podporu a lásku médií a skrytých elit mají politici, prosazující imigraci – a naopak. Pokud přijdou Maďaři nebo Italové s opatřeními ke zvýšení porodnosti, setkávají se s otevřenou nenávistí globálních exponentů. Probíhá již nepokrytý boj o etnickou, a tím i civilizační a kulturní budoucnost starého kontinentu, jakož i všech zemí, vybudovaných Evropany. Na jedné straně si dav opakovaně volí politiky a strany s otevřeně nebo skrytě anti-bělošským genocidním programem, na druhé straně frustrace dovede jedince až k výbuchu latentního násilí. Co z toho je děsivější? V okamžitém emočním vnímání jistě to druhé, protože to první je tak historicky bezprecedentní formou násilí, že zlo v něm obsažené přesahuje schopnost většiny lidí pochopit jeho rozměr a uvěřit, že něco takového je vůbec možné. Právě proto to ovšem možné je – a bude.
Jan Palach bojoval proti odevzdanosti, když se u Národního muzea upálil v protestu proti okupaci sovětskými vojsky, Dominique Venner se zastřelil v katedrále Notre Dame, aby upozornil na okupaci své vlasti marxisty a africkými imigranty (což se časem ukázalo jako okupace pro osud národa mnohem fatálnější). Ale násilí bývá častěji obráceno vně. Ti, kteří poslali Gabčíka s Kubišem, chtěli probudit český národ ze spokojeného spánku pod ochranou Říše. Menachem Begin (pozdější premiér Izraele a držitel Nobelovy ceny za mír) provedl s kumpány bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě a zabil 91 lidí, aby vyburcoval svět k podpoře vzniku židovského státu a protestoval proti postoji britské správy Palestiny. Palestinci útočí na Izraelce, aby upozornili na okupaci své země, Arabové vyhazují do vzduchu Američany, aby protestovali proti násilí, které ve jménu demokracie páchá v jejich zemích U.S. Army. Z některých z nich udělá historie hrdiny, z jiných padouchy. Každopádně v každém takovém činu je víc zoufalství ze situace, spatřované jako bezvýchodnost a těžká křivda, než a priori nenávist k jiným.
Základní, ale zapomínané pravdy vyostřují svůj význam při fatálních osudových momentech, je-li v jejich jménu vykonáno něco mimořádného. To je odjakživa smyslem podobných akcí, spojených většinou s násilím, namířeným jak vůči sobě, tak vně. Vyburcovat lidi a upozornit je na to, že hodnoty, v degenerativní fázi kolektivního myšlení ignorované, stále ještě stojí za nejvyšší oběť, upozornit na nebezpečí, křivdu nebo nespravedlnost osudových rozměrů.
Násilí je namířeno vůči jednotlivci nebo skupině buď přímo zosobňující, nebo alespoň symbolizující nepřítele a podstatu jím představovaného nebezpečí. Odpor vůči expanzi západních hodnot v arabském světě se v ideálním případě vybíjí na kasárnách a vojácích americké armády, odpor proti islamizaci pak v mešitě, která je centrem náboru, indoktrinace a radikalizace bojovníků svaté války. Vždy se tak děje ve jménu nějaké skupinové identity. I když je to agrese obrácená vně, je jako hlavní motiv většinou přítomen prvek sebeobětování.
Vzpomeňme v této souvislosti na bombardování Srbska ve jménu amerických „lidskoprávních opatření“, od něhož v těchto dnech uplynulo dvacet let. Není lepšího důkazu, že podle situace jsou nevinní civilisté buď mediálně ignorováni jako „nutné vedlejší oběti“, nebo se stanou ústředním motivem mediálních plaček, sloužících k dlouhodobému a účinnému citovému vydírání publika a zúžení pozornosti na emoční rozměr, který má odvést pozornost od podstatných kontextů.
Nabízí se provokativní otázka: když Indiáni přepadávali kolony osadníků směřujících na americký Západ, a zabíjeli přitom i nevinné lidi (včetně žen a dětí), kteří ostatně nechtěli nic jiného, než v míru obdělávat půdu, stavět města, farmy a kostely, bylo to barbarské a neospravedlnitelné násilí, nebo se jen zoufale bránili přílivu civilizace, která je přišla zlikvidovat? Kdo páchal větší násilí, Indiáni, vypalující povozy a farmy a vraždící kolonizátory, nebo běloši, kteří se zmocnili země, která do té doby patřila výhradně domorodým kmenům? Zeptejte se na katedře historie kterékoli americké univerzity, a dostanete poměrně jasnou odpověď. Jestliže se dnes v Americe mluví o „indiánském holokaustu“, Huronům, Siouxům nebo Čejenům to už moc nepomůže – jejich svět dávno přestal existovat. Stejně tak přiznání bělošské genocidy někdy za sto let, dojde-li k němu vůbec, už nikterak nezvrátí osud Švédů, Němců nebo Čechů. Stejně jako Indiáni nebyli absolutně připraveni čelit palným zbraním, alkoholu a spalničkám, tak ani my nejsme připraveni čelit islámskému radikalismu, citovému vydírání ani drzosti, s jakou si imigranti osobují nárok na život v našich zemích.
Někteří mudrlanti dokonce tvrdí, že si musíme na islamistický terorismus zvyknout jako na nutný doplněk celkového obohacení, páchaný těmi, kteří špatně pochopili láskyplný odkaz Koránu. Nezaznamenal jsem názor, že by si muslimové měli v křesťanských zemích zvyknout na nějaký ten občasný teror pomýlených křesťanů, kteří si Bibli vykládají po křižáckém způsobu.
Tato všudypřítomná „nerovnost v rovnosti“ patří zjevně k oněm komponentům šílenství, na jehož druhém konci jsou lidé Tarrantova typu doháněni až ke svým zoufalým činům.
