Vezmeme si všechno zpátky
Kdo by si před deseti lety pomyslel, že vládnoucí liberální multikulturní ideologie utrží během pár let několik silných direktů? O nebezpečí masové imigrace z neevropských zemí nebo třeba stále jedovatějších projevech novolevičáctví jsme tenkrát mluvili jen my, „pravicoví extrémisté“ (abych volil z těch méně pejorativních označení), pronárodní názory se nenosily a kdo je zastával, ten o nich často raději pomlčel. Evropská unie byla považována za neotřesitelnou, globalismus prosazující USA si udržovaly postavení světového hegemona a zdánlivě nic nenasvědčovalo k tomu, že by druhá dekáda 21. století mohla přinést nějaké zásadní změny. Liberální kapitalismus si byl zkrátka jistý v kramflecích a přes pár posledních překážek už pošilhával po fukuyamovském konci dějin.
Bylo by pošetilé snažit se v rámci tohoto krátkého příspěvku analyzovat všechny faktory, které přispěly k současné situaci – co se stalo víme: v roce 2015 začala rozsáhlá imigrační krize, která zasáhla především Evropu. Ohromný přísun etnicky i kulturně odlišných lidí, ať už šlo o džihádisty, obyčejné kriminálníky či ty, kteří šli do Evropy za pečenými holuby, co létají přímo do úst, rozbil v západních zemích křehký sociální smír vykupovaný po léta štědrou sociální politikou a ústupky všem možným menšinám na polích politiky, kultury i společenského života.
Ukázalo se, že mnozí Evropané ještě nejsou nevratně zblblí liberální propagandou a existuje něco, co je dokáže vytrhnout z letargie. Pro mnohé to bylo, pravda, drsné probuzení. Evropa zažívá to, co považovala za překonané – teroristické útoky v centrech měst s desítkami obětí, brutální zločiny včetně sexuálního zotročování dětí (které například v Británii dosáhlo obludných rozměrů), vytváření přistěhovaleckých enkláv, nad kterými stát ztratil kontrolu či raketový nárůst „obyčejné“ kriminality.
Tyto události vyvolaly reakci, kterou byla dosud nevídaná změna veřejného mínění, vyjádřená pak v realitě mimo jiné občanskými iniciativami a úspěchy populistických politických stran. Dříve tabuizovaná témata se dostala do hlavních zpráv, chtě nechtě se jimi začali zaobírat i politici všech možných zaměření a celkově přestalo být společensky neúnosné mluvit například o omezení imigrace. I další události jako zvolení Trumpa prezidentem USA či referendum o Brexitu ukázaly, že – jakkoli šlo o, do značné míry, Pyrrhova vítězství – posun v uvažování lidí je možný. To je totiž to hlavní, co lze konkrétně z těchto dvou událostí vyvodit. Přesto, že Trump nedlouho po svém nástupu do úřadu ukázal, že v podstatných věcech zůstane jen globalistickou loutkou a stále se komplikující Brexit také není samospasitelné řešení pro zemi, která je plná neevropských imigrantů, obě hlasování ukázala, že lidé touží po změně – směrem k tradičním a národním hodnotám. To samé lze vidět na příkladu Polska a Maďarska, kde upuštění od modelu liberální demokracie probíhá poměrně úspěšně (čímž netvrdím, že stávající situaci v těchto zemích považuji za ideální).
Současné vládnoucí elity se samozřejmě pokouší tento vývoj zvrátit, na tom není nic zvláštního nebo nepochopitelného. Svoje pozice a z nich vyplývající moc a vliv získali na základě dlouhodobého působení na společnost. Tento proces bývá nazýván „dlouhým pochodem institucemi“, během kterého infiltrovali a postupně ovládli značnou část pilířů, na kterých stojí moderní stát – vzdělávací systém, soudnictví, média, kulturní frontu a mocenský aparát. Je na nás, abychom tohle vše získali zpět. Bylo by naivní domnívat se, že realizovat dalekosáhlé změny je otázkou prostého hlasování ve volbách. Jedině rozsáhlá změna uvažování občanů může být předpokladem k oproštění se od dogmat multikulturalismu, globalismu, kapitalismu a liberální demokracie.
Éra těch, kdo tato dogmata hájí – můžeme jim říkat nová levice, kulturní marxisté, neomarxisté, osmašedesátníci či třeba u nás oblíbeným termínem sluníčkáři – se chýlí ke konci. Nelze však očekávat, že odejdou jaksi samovolně a vše se spraví jako mávnutím kouzelného proutku. Je potřeba tyto lidi nahradit na jejich pozicích, získat vliv na společnost, proniknout do oblastí, které dosud jsou hájemstvím globalistické nové levice – pak je možné dosáhnout celospolečenských změn žádoucím směrem. Abychom uchránili evropskou civilizaci a evropské národy coby svébytné etnokulturní celky, je potřeba provést kulturní revoluci – kulturní revoluci zprava. Chceme odstranit vliv těch, jejichž tužbou je zlikvidovat nejen Evropu, ale v duchu unifikujícího globalismu veškerou rozmanitost, kterou světu dávají právě rozdíly, které se oni snaží zničit – pochopitelně pod pláštíkem vznešeného humanismu a všeobecné rovnosti. Jejich éra končí. Vezmeme si všechno zpátky.
