Mírná ekologie v mezích zákona

I v České republice proběhla první akce Fridays for Future. Mezinárodní veřejnou osobou tohoto „hnutí“ je šestnáctiletá Švédka Greta Thunberg, autistická dívka s dětským obličejem, často oblečená do žlutého pršipláště. Ta byla nedávno za svůj aktivismus navržena na Nobelovu cenu za mír. Smyslem Fridays for Future má být upozornění politiků na hrozbu klimatických změn a donutit je jednat. Hlavním způsobem, kterým toho mladí aktivisté chtějí docílit jsou takzvané stávky, kdy místo do školy se vydávají demonstrovat.

Pojem stávka v českém jazyce označuje situaci, kdy se zaměstnanci rozhodnou podpořit své požadavky odepřením výkonu své práce a tím způsobení určité škody zaměstnavateli, který pochopitelně přichází o peníze. Stávka je v ČR, při dodržení určitých podmínek, legální.

Je záškoláctví stávkou? Nemyslím si. Samo odepření práce má totiž podpořit požadavky stávkujících ve smyslu „bez nás to nejde“ a dát tak zaměstnavateli najevo určitou sílu. To ale v tomto případě chybí – státu, který je adresátem protestu, neúčastí na vyučování žádné škody nevznikají. Respektive, účastníci škodí spíše sami sobě. Hned v první větě textu O nás na českém webu hnutí stojí:

„Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání.“

Pod rádoby nesobeckým stanoviskem se ukrývá jen naivita (kterou o pár řádek dále pisatelé popírají), která musí být zřejmá každému, kdo trochu chápe procesy politických změn.

Mluvčí českých Fridays for Future Petr Doubravský (v médiích titulovaný „zástupce studentů“, jako by snad zastupoval všechny studenty – což samozřejmě není pravda) říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy: „Pokud by to nebylo ve všední den, tak já tu dnes nesedím. (…) strávil jsem hodiny a hodiny času na demonstracích. Mimo školu, ve svém volném čase. A nikdy to nemělo takový dopad.“ Skutečný důvod ovšem bude ten, že předchozí demonstrace o víkendech neměly tak vysokou účast, a tedy ani takové mediální pokrytí. Není trochu paradoxní, že studenti, kteří mají volné víkendy, se dříve demonstrací neúčastnili (respektive zdaleka ne v takové míře)?

Je mi záhadou, proč zatím starší kolegové z řad nové levice studentům nesdělili, že demonstrace samy o sobě jsou vlastně skoro k ničemu. Ano, mají potenciál upozornit na problém, nicméně že by donutili politiky k zásadním změnám v jednání, to je přesvědčení skutečně dětsky naivní. A je to právě nová levice, kdo o tom ví své. Po vlnách masivních demonstrací, stávek (skutečných) a organizovaní se svého času radikální levičáci nedobrali skoro ničeho – a že třeba takový květen 1968 v Paříži probíhal o dost drsněji než současné páteční demonstrace studentů. Úspěch se dostavil až s infiltrací tehdejšího systému.

Získat schopnost měnit chod událostí k obrazu svému spočívá v získání vlivu ve společnosti. To ovšem vyžaduje i jistou ukázněnost a schopnost jít příkladem. Oproti tomu řada aktivistických novinářů se přímo ohrazuje proti tomu, že by mladí měli místo demonstrací raději sami něco aktivně dělat pro životní prostředí – „Tyto komentáře se nám snaží vsugerovat, že individuální spotřebou můžeme něco změnit“, píše mimo jiné Saša Uhlová na stránkách A2larm. To je ovšem poměrně výrazná změna oproti dřívějšku, kdy převážně levicové křídlo ekoaktivistů požadovalo právě osobní omezení v oblastech od využívání plastů po počet dětí v rodině. Ani se mi příliš nechce věřit, že je současný obrat míněný vážně. Spíš v něm vidím jakousi úlitbu mladým, kteří se vydali místo školy demonstrovat, a starším kádrům došlo, že není dobré konzumní generaci hned děsit nějakým sebeomezováním. Takže nevadily poházené PET lahve, papírové transparenty nacpané ve směsném odpadu ani další případy neekologického chování. Myslím, že to je důkaz další neupřímnosti, kdy se, zřejmě v zájmu prezentace množství „odpovědných studentů“, zastírá, že Fridays for future je pro značnou část účastníků – netvrdím že pro všechny – jen vítaným rozptýlením před víkendem, kdy místo nudy v lavici můžou vyrazit do ulic, udělat si selfíčko se správně sarkastickým transparentem a případné výhrady rodičů či učitelů rozdrtit z pozice morální převahy – jim přece víc záleží na budoucnosti, než na vzdělání!

Saša Uhlová také tvrdí, že za znečištění můžou přece hlavně velké korporace, takže snižovat osobní spotřebu nemá takový význam. Nemusím snad připomínat, že ty korporace znečišťují především proto, že vytvářejí produkty, které mají své odběratele. Je tedy snazší nutit politiky k omezování nadnárodních korporací, než bojkotovat korporace jako takové? Vlastně – snazší to je, jelikož to po „aktivistech“ nevyžaduje takovou míru osobního sebezapření. A taky je to pokrytecké. Je to stejné, jako když budete chtít po městské radě, aby zrušila myčku aut na břehu řeky, ale budete si k ní jezdit umývat auto – dokud ji nezruší.

Ekologie se dá dělat různě. Ale kázat vodu a pít víno, veřejně, a ještě to obhajovat, s tím se daleko dojít nedá. Fridays for Future na mě působí dojmem hnutí, které dělá „aktivismus pro aktivismus“. Prostě, ukážeme, jak jsme angažovaní za dobrou věc, hlavně toho po mně moc nechtějte a už vůbec ne abych omezoval svůj konzumní způsob života, ten je přece mým právem. A požadovat všechna možná práva bez vyvažujících povinností jsou dominantou nové levice, která, jak se zdá, se v tomto případě tímto způsobem chytila do své vlastní pasti. My si ale raději pamatujme slova Rudi Dutschkeho: „Revoluce není krátkým činem, kdy se něco stane a najednou je vše jinak. Revoluce je dlouhý, komplikovaný proces, během kterého se musí změnit člověk.“