Pullmann, Blaive, Rychlíková. Jiná moderna.

Válka o výklad minulosti, která se rozhořela v reakci na výroky děkana FF UK, kterými podle mnohých zlehčoval minulý režim, ukazuje, jak se česká debata o totalitarismu za uplynulých 30 let neposunula vůbec nikam. Obě viditelné strany tohoto sporu podléhají buď nostalgii a neschopnosti analyzovat přítomnost, nebo se poněkolikáté pokouší oživit mýtus o morálních fundamentech (skutečného) komunismu a násilnických excesech vyvolaných dobovými okolnostmi.

O co jde. Historik Michal Pullmann nedávno poskytl rozhovor, v němž upozornil, že československý komunistický režim se po celou dobu své existence těšil stabilní a upřímně míněné míře podpory. Spíše tím ovšem vygradoval vlnu odporu, která se proti němu zvedala již od chvíle, co na fakultě nevyvěsil transparent Milady Horákové s podtitulem „zavražděna komunisty“.

Za to si vysloužil ostrou reakci Michala Klímy, který je předsedou Nadačního fondu pro oběti holocaustu a předsedou českého výboru Mezinárodního tiskového institutu. K němu se přidaly obdobné rozhořčené hlasy „zprava“, kritizující snahy o přepisování historie.

Za příspěvek neomarxistické levice do debaty nejvýstižněji hovoří dvě reakce, konkrétně od historičky Muriel Blaive a komentátorky online deníku A2larm Apoleny Rychlíkové. Podle Blaive byla reakce „antikomunistů“ přestřelená a paradoxně připomínala stalinské hony na čarodějnice. Veškeré dění je nutné posuzovat v dobovém kontextu a vše podléhá vývoji. Vyvíjel se tedy i komunistický režim, které nebyl totalitní po celou dobu své existence a stejně tak se vyvíjelo i dobové vnímání komunismu.

Rychlíková v jiném textu naopak na příkladu Milady Horákové připomněla, že česká „pravice“ má tendenci vnímat historické osobnosti z období komunismu výhradně pohledem jejich utrpení a teroru, jakému byly vystaveny. Na příkladu Horákové pak dokladuje, že převládající diskurz redukuje její život výhradně na zinscenovaný proces a justiční vraždu, nikoli další aktivity, které z ní tvoří příkladný vzor moderní levice (Horáková byla známou feministkou a mimo jiné se podílela na svržení původního Mariánského sloupu).

Moralizující antikomunismus hlavního proudu, který se stal v devadesátých letech neodmyslitelnou výbavou politické pravice autora tohoto textu vždy naplňoval nedůvěrou a rozpaky. Ať již šlo o nesmyslné překreslování historie relativizací výsledků druhé světové války (tak podobného komunistické snaze vymazat vzpomínky na obdobný přínos Američanů), povýšenecké odsudky minulosti kulturních osobností (naposledy v případě Karla Gotta) nebo po třiceti letech svobodného parlamentarismu neskutečně trapná hesla typu „komunisté do sněmovny nepatří“.

Snad by se některá Pullmannova slova zdůrazňující dobový kontext vnímání nebo pochopení nad motivy slovenského dělníka, který preferuje předmanželské půjčky před svobodou slova dala odbýt pokrčením ramen nad zjevnou logikou takové argumentace. Nebýt poznámek typu „mám problém s tvrzením, že Horákovou zavraždili komunisti“ nebo již zcela nepochopitelné věty, relativizující petice, požadující smrt Horákové, jako určitý důkaz bezprostřední demokratičnosti lidu…

Zde je nutné připomenout, že případy výše zmiňované Muriel Blaive, jinak zaměstnankyně ÚSTRu, Apoleny Rychlíkové, redaktorky Českého rozhlasu a děkana FF UK Michala Pullmanna, představují ukázkový příklad dlouhého pochodu marxistické levice institucemi a jejich vlivu na výklad událostí roku 1989 a let předcházejících. Stěží lze věřit snahu o chápání historických událostí v dobovém kontextu zástupcům názorového spektra, kteří mají s tolerancí názorů odchylujících se od jejich vlastní ortodoxie historický problém a kteří si kontextové vnímání historie představují například omíláním toporných frází o nekonečné vině Evropanů za otroctví.

O co jiného v případě současné debaty z jejich strany jde než o relativizaci, která by mohla připravit půdu pro nový, tentokrát „skutečný komunismus“? Je to stále stejný přístup, který nevědomky korunovaly Britské listy, když k probíhajícím diskusním střetům na téma Pullmannovy výroky publikovaly článek, jehož autor srovnání nacismu a komunismu odmítl poukazem na fakt, že „komunismus byl inspirován raným křesťanstvím, zatímco fašismus kultem síly a pohanskými germánskými kulty“.

Když pomineme intelektuální plytkost tohoto tvrzení, je naprosto zjevné, že srovnáním raného křesťanství a „pohanského světa“ (nikoli jeho karikatury) by právě druhý jmenovaný vyšel jako neskonale méně zkázonosný a (sic!) z dnešního pohledu mnohem více společensky inkluzivní systém, jak bylo ostatně již několikrát přesvědčivě dokázáno.

Jsme u jádra věci. Všimněme si, že argumentace původně dobrými motivy komunismu velmi připomíná idealizované a fakticky nesmyslné představy o harmonickém soužití různých etnik a národů před příchodem „bílých dobyvatelů“, které jsou prubířským kamenem probíhající kulturní revoluce proti bělošství a evropanství. Pokud ale parafrázujeme jednu z myšlenek Alaina de Benoist o totalitarismu, pak i když odhlédneme od počtu zavražděných, v jehož světle zůstává komunismus temným favoritem, skutečně hovoří ve prospěch morální převahy komunismu fakt, že byl inspirován údajně „láskou k lidstvu“, která se nešťastně zvrtla?

Není to naopak, že ten, kdo je původně motivován vznešeným cílem, ale zanechá po sobě miliony mrtvých těl a zpustošených zemí by měl být posuzován snad přísnějším okem než ten, kdo od začátku vyložil karty na stůl? Je to jistě zjednodušení, ale ukazuje, že problematiku totalitarismu je potřeba uchopit ze zcela jiné perspektivy. Ta, která spočívá ve vypočítávání počtu stávek pracujících jako důkazu demokratického kvasu v československé (polo)totalitní společnosti nebo v opakování stále stejných hesel z listopadu, nás v tom rozhodně neposune.