Bída české diplomacie v roce 2020

Do Prahy zavítal americký ministr zahraničí Mike Pompeo a jeho kroky vedly do Senátu. Ten, navzdory obecnému přesvědčení, že je institucí charakterizovanou nadhledem a vyzrálostí, se projevil spíše komicky. Havlovský kýč při projevech domácích politiků a focení Pompea při příchodu do sálu, to vše připomnělo husákovské časy i vítání soudruhů na letišti.

Stačilo, aby Pompeo očaroval senátory zmínkou o Václavu Havlovi a mnozí hned pocítili sílu okamžiku a obratem se na sociálních sítích vyznali, že právě prožili jeden z nejsilnějších okamžiků v životě. Protřelý politický lišák Pompeo se musel asi divit, jak málo stačí některým lidem ke štěstí. Nutné je zdůraznit, že ačkoli vzbudil u části senátorů téměř náboženské vytržení, sám je reprezentantem vlády, která je asi tak „havlovská“, že pokud to Václav Havel vidí, tak musí v hrobě přímo rotovat.

Mohli bychom po Senátu požadovat, aby spojenectví uctil například seriózní debatou o konkrétních krocích americké zahraniční politiky v uplynulých letech, které v nás jako spojenci oprávněně budí jisté obavy. Ať již jde o rozbití pracně vyjednaných multilaterálních dohod nebo zabřednutí do konfliktů na Blízkém a Středním východě, které se nepříznivě podepisují na regionální stabilitě a vzniku velkých migračních proudů.

To je stín, který tento Senát stěží překročí. Převládajícím duchem je totéž ideové rozpoložení, které v roce 2003 jednohlasně velelo stát v pozoru, čekat na americký povel a mimo jiné sehrát neslavnou roli v legitimizaci vojenské intervence, jejíž důvody byly kompletně vylhané.

Komentátor internetového deníku Info Martin Schmarcz si nedávno posteskl, že česká zahraniční politika je něco jako švédský stůl. Každý si vybere. Ministerstvo zahraničí se pod vedením současného ministra striktně drží pohledu bruselských institucí, vlastní zahraniční politiku jede Andrej Babiš, český Senát moralizuje, aby držel proamerickou linii a prezident republiky (nebo jeho okolí) má vlastní linku na Rusko a Čínu a často jedná v rozporu se všemi ostatními.

Ze všeho nejvíce ale na současnou diplomacii sedí zvláštní výraz moralistický „odezdikezdismus“. Pleteme si, co je nezávislá zahraniční politika. Není vidět snaha o co nejobjektivnější a kritické posouzení zahraničně politické reality ve vztahu k naplňování národních zájmů a zajištění suverenity. Místo toho se nám servíruje jednostranná orientace podbarvená morálním kýčem.

Ten je často tak silný, že vůbec nevadí, když jsou jeho jménem pošlapávány zásady, které byly ještě před chvíli obecně platné.

Tak například je kritizován prezident Zeman za proruské a pročínské výroky, kterými se údajně dostává do rozporu s oficiální zahraniční politikou a činí Česko nečitelným. Co jiného je ale cesta předsedy Senátu na Taiwan? Na té nic špatného není. To neplatí ve chvíli, kdy je této cestě dodáván mimo agresivního PR ještě téměř vykupitelský rozměr. Fakt, že Česká republika oficiálně uznává politiku jednotné Číny, potom trochu uniká.

Nebo vztah k EU. Kritizovat unijní rozhodnutí, sabotovat je, nebo je obcházet, bylo dlouhou dobu výsadou „extremistů“, v lepším případě podivínů. To změnila migrační krize v roce 2015. Každopádně nyní tu máme nějakou evropskou politiku nebo hospodářské zásady, na které i ti největší z někdejších eurofilů zapomenou, když jde o to, ukázat, že stojíme tam, kde se to od nás očekává.

Mluvím teď o arogantním vyjadřování Mikea Pompea během jeho cesty do Prahy, kdy z něj vůbec nečišely partikulární zájmy. A samozřejmě ani snaha prodat nám americké technologie, kdy českou politickou reprezentaci poučoval o nezávislosti, podsouval nutné vyřazení Rusů z tendru na dostavbu Temelína a zřejmě doufal, že se mu Češi písemně zavážou vyřadit čínské technologie z architektury 5G sítí.

Pompeo si cestu do devótního českého Senátu nenaplánoval náhodou. Dobře si spočítal, že propagační efekt návštěvy by bez toho nebyl vůbec dobrý. A to proto, že český premiér Babiš se překvapivě zachoval pragmaticky, odmítl se ponížit do role poslušného úředníka místodržitelství a Pompeem předložené bianco šeky proti Huawei nebo Rosatomu s odkazem na pravidla evropské hospodářské soutěže odmítl podepsat.

Je smutnou ironií, že v současné bídě české zahraniční a bezpečnostní politiky nezbývá než přitakat vypočítavému byznysmenovi, a to ještě v ojedinělých případech.

Vzhledem k diskontinuitě způsobené nástupem komunismu a následnému chartisticko-havlovskému mýtu a ztrátě jakýchkoli skutečných vyšších mocensko-politických cílů výměnou za drobečkovou (lidskoprávní, rozvojovou, ekonomickou a bruselskou) politiku zde není na co navazovat, na čem stavět

Na druhou stranu paradoxně železná opona zejména ve svém závěru zrodila v jádru nomenklatury a bezpečnostních složek překvapivé intelektuální kapacity, které si po roce 1989 díky ostrakizaci nemusely nic dokazovat a měly volnost věnovat se skutečně kritickému zkoumání zahraničně politických jevů. Jména jako Oskar Krejčí či nedávno tragicky zesnulý Miroslav Polreich jsou ostatně dobře známa.

Až na výjimky pak současné ideově hodnotné a intelektuálně zajímavé impulsy do debaty o zahraniční a bezpečnostní politice přichází téměř výhradně zleva. Nejvýraznějším jménem je zřejmě bývalý velvyslanec v Paříži Petr Drulák, který svým přesahem hravě překonává omezený obzor místního zamini a české politiky obecně.

Překvapivým faktem je, že takové kapacity nachází společnou řeč například i s konzervativněji laděnými bývalými diplomaty, a to především na platformě Institutu Václava Klause.

IVK, jak známo, svým způsobem patří do portfolia Prvního privatizačního fondu miliardáře Petr Kelnera. Zda na této platformě může vzniknout nějaký směr, který v některých aspektech překoná standardní pravo-levé dělení, nabídne alternativu převládajícímu liberálnímu kurzu a nakolik jde především o vytvoření clony k pokrytí vlastních obchodních aktivit s Čínou a Ruskem, kdy se každé zpochybnění současného kurzu hodí, je samozřejmě otázka.