Nadešel čas debatu uzavřít

Otevřít debatu. Je dobře, že se otevřela debata. Díky libovolné příčině X můžeme konečně otevřít debatu. Tak otřepaná fráze a zároveň jedna z nesnesitelných manter, dnes pochopitelně korunující nesčetné množství slovních spojení vyřčených oním toporným jazykem progresivistické levice.

Samozřejmě je zde míněn názor, že současné události kolem BLM mají být příležitostí k otevření debaty nad příčinami útlaku „marginalizovaných“ (nejen rasových) skupin a nad (domnělou) historickou vinou Evropana (nebo obecně „bílého člověka“).

Různí salónní levičáci i pouliční násilníci a kriminálníci, kteří prosazují vyhazování lidí z práce za nepohodlné názory a celé roky usilují o svazování svobodné diskuse na první pohled nevinnými pojmy jako „mikroagrese“ a „bezpečné prostředí“, se tak v posledních týdnech a měsících stávají apoštoly diskuse.

Jak si debatu představují, už stihli názorně předvést. Série boření soch ve Spojených státech měla zřejmě otevřít debatu nad ranami a chybami, které minulé generace vykoupily nejen krví, ale i hořkým historickým ponaučením a vedeny zájmem sjednocení národa se v dobré víře rozhodly se za historií udělat tlustou čáru. Zřejmě ne dostatečně tlustou, protože ve druhé polovině dvacátého století přišly programy afirmativní akce, které by snad jen necitlivý populista nazval rasovými předsudky naruby. Nestačil ani první afroamerický prezident, aby smrtí končící necitlivý zákrok rasově smíšeného policejního týmu proti kriminálníkovi černé pleti vygradoval lidovými bouřemi a mediálním krupobitím akcentujícím „bílou vinu“. V nemilosti se ocitl už také Kryštof Kolumbus, asi proto, že stál u zrodu samotné podstaty problému.

Smysluplná debata se dále otevírá tak, že než aby riskovaly nelichotivé titulní strany zachycující levičáky, demonstrující před sídly korporací, rozhodují se tyto nyní ze svých produktů odstraňovat různé varianty slova „černá“. Zkuste ale debatu vrátit do seriózních mantinelů poukazem na fakt, že odstraňování černé ze slovníku vypovídá v tomto případě cosi přinejmenším o zvláštním rozpoložení a posedlosti rasou především u toho, kdo takovou jazykovou hygienu prosazuje.

A co takový čistě technologický exkurz do samotných základů kyberbezpečnosti ve prospěch slova „blacklist“? Co je to platné, že si lidstvo snad již primordiálně zločin spojuje s neprůhledností, stínem, lupičem skrytým pod pláštěm noci. Jiné varianty uvažování, než že jde o podvědomé akcentování podřadnosti lidí s černou barvou pleti jsou zkrátka nepřípustné!

Cílem konzervativních sil je pochopitelně svobodná diskuse zušlechťující ducha. Nechceme brát ani tak pitoreskním postavám jako jsou příslušníci ultraprogresivního (woke) kapitálu právo nesmyslně blábolit. Ale diskutovat s nimi jako s rovnocennými na téma bílá nebo evropská vina a rasismus už nebudeme. Na pokrytecké otevírání debaty máme tuto odpověď.

Bílý člověk otroctví sice využíval, ale nebyl sám a byly to nakonec evropské koloniální velmoci, kdo jeho zrušení celosvětové prosadil silou (v nebílém světě). Mluvit o institucionální rasové diskriminaci nebílých v USA, kde jsou etnické kvóty ve prospěch „barevných“ již několik let zcela běžnou součásti personálního procesu, je přinejmenším podivné. Překlápět totéž schéma do Evropy, která je historicky vzato mnohem více inkluzivní ve vztahu k etnickým menšinám, je na hranici politického bizáru.

Každý člověk je navíc sám zodpovědný za své činy a snažit se historické nedostatky kompenzovat vyvoláváním pocitu kolektivní historické viny nakonec může vést k ještě hlubším křivdám na obou stranách.

Rasismus jako přesvědčení o tom, že vrozené rasové dispozice určují kvalitu daného jedince a předurčují jeho roli ve společnosti, je odsouzeníhodný, ale přítomný v celém, zdaleka nejen „bílém“ světě. Nehledě na to, že v těchto končinách dnes rasismus nabývá daleko obludnějších a z hlediska obětí beznadějnějších podob, než je poněkud jednostranná mediální masáž spojená s poklekáváním policistů před demonstranty na znamení solidarity. Jistě si jen obtížně dokážeme představit například obdobnou reakci barmských policistů před pozůstalými po obětech státní genocidy národa Rohingyů. Je samozřejmě pochopitelné, že i část „nebílých“ obyvatel různých států cítí frustraci, ale je potřeba nezapomínat na to, že vše na rasismus svalovat nelze a mnohé problémy různých společnosti jsou mnohdy více strukturální a jejich řešení je dlouhodobě zanedbáváno.

Nezbývá než dodat, že poukazovat na rozpory, zlehčovat, zpochybňovat či se dokonce vysmívat některým aspektům hnutí Black Lives Matter je samozřejmě žádoucí. Stejně jako v případě #MeToo. Každá společenská vlna potřebuje korektiv. Utopit složité otázky v bažině morálních soudů znamená umrtvení veřejného diskurzu a klinickou smrt politiky.

S ohledem na výše uvedené tak vůbec není na stole otázka, jak debatovat o problematice údajných privilegií a znevýhodnění. Debata už dávno proběhla a přinesla více než dost náprav a zadostiučinění. Něco se povedlo více, něco méně, ale nebylo toho málo. Pokud se ozvou hlasy, že je zase potřeba otevřít debatu nad strukturálním znevýhodněním určitých etnických skupin v západním světě, měli bychom naopak hlasitě zabouchnout vrátka.