17. listopad, ukradený svátek

Loni, 17. listopadu 2019, jsem po dlouhé době u příležitosti tohoto svátku navštívil Prahu. Myslím, že to dokonce bylo rovných deset let, co jsem tento den trávil v našem hlavním městě. Z roku 2009 si v souvislosti s tímto dnem pamatuji především policejní kordon na náplavce u Vltavy, nedaleko Palackého náměstí, který skupinu „závadných osob“ včetně mé maličkosti nejprve v sychravém počasí hodinu a půl držel v tomto prostoru, pak nás další hodinu policie eskortovala do Podolí, zřejmě ze strachu, aby někdo nenarušil oslavy dvacátého výročí Velké listopadové sametové revoluce.

Oproti tomu minulý rok jsem měl v plánu poněkud klidnější program. Dopoledne jsem byl s pár kamarády uctít památku popravených studentů před Hlávkovou kolejí a poté jsme se přesunuli na Národní třídu. Upřímně, 17. listopad je pro mě spojen se vzpomínkou právě na české studenty popravené či odvlečené do koncentračních táborů v roce 1939. Události tohoto dne o padesát let později považuji především za počátek éry liberalismu a kapitalismu v naší zemi, a tedy nic, co bych měl nějak oslavovat. Na Národní jsem šel spíš ze zvědavosti. Jako sonda do liberálního pojetí svobody to bylo vynikající. Pískalo se a řvalo, hlavně na Václava Klause mladšího, a pak taky na lidi okolo Akce D.O.S.T., kteří se prodírali masou oslavujících odvážně i se svými vlajkami a transparenty. Když jsem v roce 2009 údajný svátek svobody a demokracie oslavil pod dohledem policejních těžkooděnců, omezený na svobodě pohybu, říkal jsem si tenkrát, že snad nic nedemonstruje liberální pojetí svobody lépe než tato situace. Ale to jsem se spletl.

Před jedenácti lety jsem stál proti policistům, kteří dostali rozkazem udržet skupinu potenciálních potížistů dál od místa oslav. Asi dostali proplacený svátek, možná nějaké prémie, jak si svojí práci srovnali se svým svědomím, to už je jejich věc. Před rokem jsem viděl vzteklé tváře, slyšel vulgární pokřikování, pískání, vyhrožování a cosi, pro co mě nenapadá vhodnější termín než kádrování. Od obyčejných lidí, kteří se navíc prohlašují za odpůrce totalit, liberály a ctitele svobody a demokracie. Tito lidé skutečně naprosto nepokrytě prohlašovali, že někteří v ten den nemají na Národní třídě co dělat. Pokud by to řekli o mně, bylo by mi to asi dost jedno, vzhledem k tomu, co jsem napsal výše. Kuriozní je ovšem to, že například Klaus mladší či Michal Semín z Akce D.O.S.T. byli, pokud se nepletu, přímými účastníky událostí 17. listopadu 1989. Stejně tak noblesní dáma, se kterou jsme se na Národní potkali a která byla častována výrazy jako „svině“ či „špína“. Příčinou bylo to, že přišla právě s „dosťáky“ a navíc si dovolila mít na kabátu odznak s přeškrtnutou mešitou. Zřejmě nejbizarnější byla situace, kdy jí dva asi tak dvacetiletí kluci začali vysvětlovat, že s takovým myšlením tam nemá co dělat. „Ale já jsem tu byla i tenkrát, před třiceti lety…“ Pro liberála nevalidní argument. 17. listopad přeci patří jim, dědicům Václava Havla.

Jenže tento den ve skutečnosti liberálům nepatří. 17. listopadu 1939 bylo popraveno devět studentských předáků a na 1200 dalších studentů internováno v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Z těch devíti popravených se osm angažovalo v československých nacionalistických a vlasteneckých organizacích a stranách. Byli to studenti František Skorkovský, Josef Adamec, Václav Šaffránek, Jan Černý, Bedřich Koula, Jaroslav Klíma, Josef Matoušek a Jan Weinert. Pouze Marek Frauwirth se politicky řadil k tehdejší levici. Těch prvně jmenovaných osm mladých mužů neorganizovalo studentský odpor proti německé okupaci z nějakých humanistických či pokrokářských důvodů, motivem jim bylo vlastenectví či přímo český nacionalismus. Tedy city, pro které současní liberálové nemají ani to nejmenší pochopení.

17. listopad je významný den naší historie. Já ovšem vzpomínám na muže, kteří pro svůj národ obětovali životy. A taky si tak říkám, jak by asi reagovali na liberály, kteří mají plnou hubu svobody, ale pak se neštítí veřejně poučovat nebo v horším případě urážet ženu, která by mohla být jejich babičkou. Vzhledem k tomu, že tehdejší studenti nebyli žádná ořezávátka a pro facku nešli daleko – vzpomeňme třeba takovou insigniádu – myslím, že by se liberálové se zlou potázali.