USA po volbách: není tak zle, aby nemohlo být lépe?
Je 6. listopadu 2020 a v podvečer středoevropského času, kdy vzniká tento text, trend a statistické výpočty ukazují, že s největší pravděpodobností demokrat Biden míří v amerických prezidentských volbách k vítězství. Jedna věc je jistá, po tomto prezidentském klání zůstanou Americe otevřené rány, které se možná už nikdy nezahojí.
Liberálové, wokes a ultralevičáci budou slavit a nástup Bidenovy administrativy zřejmě využijí k ofenzivě na poli progresivistické agendy. Pro tuto chvíli ale opusťme úvahy o perspektivách samotného Bidena, jak velkou protiváhu bude republikány ovládaný Senát a možná na více než dvě prezidentská období dopředu konzervativně orientovaný Nejvyšší soud. Vítězství protitradiční (části) Ameriky nebude pro její zastánce až tak sladké, a to se zcela zřejmých důvodů:
- Trump získal více hlasů než Obama, který svého času odstartoval vlnu celosvětové mánie
Trump není omylem, ani excesem. Již první výsledky těsně po volební noci naznačovaly, že předvolební průzkumy se opět zcela zásadně mýlily. Nepotvrdily se tak předvolební předpoklady o drtivém vítězství Bidena a zašlapání Trumpa do země. I ve světle Bidenova vítězství se jeví neskonale směšnou iniciativa neokonzervativce Kristola, pokusit se přesvědčit větší část republikánů k volbě Bidena. Spojené státy v roce 2016 neztratily volbou Trumpa svůj étos, ale polovina Ameriky, která má pocit, že není slyšet, povstala, aby zvolila Trumpa. A v roce 2020 povstala znovu. Jakkoli Biden získal největší počet hlasů v historii, nemělo by zapadnout, že i Trump získal rekordní počet hlasů a překonal tak dokonce i někdejší Obamův rekord.
- Nepravděpodobný kandidát Trump sjednotil „druhou Ameriku“
Několik vyšetřování, jeden pokus o impeachment a větší množství jiných kauz, to všechno mělo Donalda Trumpa v očích americké veřejnost definitivně znemožnit. Přesto získal bezmála 69 milionů hlasů, což je téměř neuvěřitelný výsledek. Liberální média takové zjištění přeloží do narativu ve smyslu „polovině Ameriky nevadí rasista, sprosťák a chaot“, ale bez ohledu na to, jaký atribut Trumpově politice přisoudíme, je zjevné, že rekordní počet hlasů pro něj přišel v době natolik politicky zjitřené atmosféry, která hlasy vytříbila nevídaným způsobem.
Jinými slovy, v těchto volbách, kdy média hlavního proudu bezprecedentně jednostranně nadržovala kandidátovi demokratů, padala kosa na kámen. Dá se to číst i tak, že Trump měl prostor získat daleko větší počet hlasů (a bez ohledu na možné volební podvody se vlastním jednáním o značné množství hlasů objektivně připravil), nicméně číslo 69 milionů jako hodnota, která zřejmě zůstala v závěsu za potenciálem, je v kontextu výše uvedeného skutečně robustní a do budoucna sehraje v dalším vývoji Spojených států svou roli.
- Trump mohl být sebevíc „špatný“, ale nerozhodné voliče od jeho podpory odradila až nezvládnutá reakce na koronavirus
Ve světle výše zmíněného je zřejmé, že Trump během kampaně čelil extrémně nepřiznivým podmínkám, se kterými se dokázal až obdivuhodně vypořádat. Byla to zřejmě až počáteční chaotická a mnohdy nepochopitelná reakce na pandemii Covid-19, která ho stála velkou část podpory. Více než tři roky urputných snah Trumpa sesadit a znemožnit vyšly víceméně naprázdno a zlomovým momentem se stala tak neovlivnitelná, nepředvídatelná a nepravděpodobná záležitost, jako cizí respirační virus. S trochou nadsázky lze konstatovat, že Trump mohl bombardovat Írán, poslat Národní gardu proti Black Lives Matter a zahájit kroky k vystoupení USA z NATO a pravděpodobně by bez koronaviru stále neměl výrazně horší podporu než po skončení aktuálního volebního klání.
- Nebílí podporovatelé Trumpa – divoká karta
Navzdory většinovému mediálnímu obrazu Trumpa jako stavitele zdí a spojence bílých supremacistů, současný americký prezident získal v některých státech oproti roku 2016 více hispánských voličů (například na Floridě více než polovinu), zatímco demokratický kandidát zůstal z pohledu atraktivity pro tuto voličskou skupinu daleko za očekáváním. Trump překvapivě i přes protesty BLM bodoval u afroamerických voličů (8 % procent ve srovnání se 2 % v roce 2016).
Faktem je, že tak příhodné podmínky pro aktivizaci barevných voličů ve spojení s obrazem ideálního nepřítele se v nadcházející době jen tak opakovat nebudou, a tak je pravděpodobné, že tento trend stoupající podpory silně konzervativních až nacionalistických kandidátů bude i těchto voličských skupin pokračovat. A opět – neměli bychom se spokojit s konvenční analýzou, kdy například tradiční interpretace mohou tento jev vysvětlovat tradičním antikomunismem například kubánské a venezuelské komunity (Trump zejména při kampani na Floridě strašil příchodem socialismu v případě Bidenova vítězství).
Tradiční komunity jako jsou věřící Latinoameričané rovněž podporují konzervativní hlediska jako postoj k potratům, interrupcím a sňatkům osobám stejného pohlaví. Do jisté míry to lze tvrdit i o části Afroameričanů. Jak tyto rostoucí tendence zamíchají do budoucna americkou politikou, ještě není zcela jasné. Rýsuje se ale směr uvažování, a sice to, že progresivisté sice podporují radikální proměnu společnosti, a ta stran etnického složení USA již probíhá, ale výsledná proměna akcentovaných hodnot u části „nové“ společnosti často nemusí být v souladu se základními premisami pokrokářské ideologie. Ostatně, toho jsme v Evropě pravidelně svědky.