Alain de Benoist – O lineárním a cyklickém pojetí dějin

Ukázka z eseje Alaina de Benoista O nominalismu, kapitola „Dějiny jako ne-smysl“

V průběhu evropských dějin se v různých podobách trvale stýkaly či proti sobě stavěly dvě velká pojetí historie: „lineární“ a „cyklické“.

Lineární pojetí se v evropském časoprostoru objevuje s žido-křesťanstvím. Dějinné dění představuje jako linii, která se dá sledovat z předdějinného stavu (prvopočáteční ráj, zahrada Ekomuden) do stavu podějinného (nastolení království Božího na zemi). Struktura tohoto schématu byla popsána mnohokrát. Člověk kdysi žil v dokonalém souladu se Stvořitelem. Jednoho dne však pochybil (prvotní dědičný hřích); nato byl vyhnán z ráje a vstoupil do dějin – do onoho „slzavého údolí“, kde „si svůj chléb musí zasloužit v potu tváře“. Nicméně díky dobré zprávě (evangeliu), která zvěstuje příchod spasitele (v křesťanské soustavě Ježíše) na zemi, může příště „zvolit správně“ a zajistit si (individuální) spásu pro věčnost. Na konci času, po posledním soudu (armageddonu), se od sebe definitivně oddělí dobří a zlí. Podějinný stav obnoví předdějinný, a to bude konec dějin: dějiny se uzavřou jako závorka a rozplynou se v sobě samých.

Co se struktury týče, setkáváme se v tomto schématu – vrátíme-li se na zemi a onen svět nahradíme tímto světem – přesně s marxistickou teorií: dříve žil člověk šťastně v prvotním komunismu. Avšak jednoho dne se dopustil chyby. Byla to dělba práce, která přinesla soukromé vlastnictví, přivlastnění si výrobních prostředků, vládu člověka nad člověkem, vznik tříd. Člověk vstoupil do dějin – do dějin, které jsou charakterizovány konfliktem, autoritativními vztahy atd., a jejichž hlavní hybnou silou je třídní boj. Nicméně nejvykořisťovanější třída si v určitém okamžiku dějinného dění uvědomí své postavení a stane se pak kolektivním spasitelem lidstva. Napříště může člověk „zvolit správně“ a pracovat na rychlejším ukončení započatého boje. Na konci času, po „poslední bitvě“, budou dobří definitivně odděleni od zlých. Beztřídní společnost obnoví – a ještě zlepší – šťastné podmínky prvotního komunismu. Instituce zaniknou, stát se stane zbytečným. To bude konec dějin.

Do této teorie dějin vnesli významnou změnu jistí neomarxističtí filosofové, zejména členové frankfurtské školy, a do určité míry také pozdní Freud. Představa začátku dějin zde zůstává přibližně stejná, najevo však vychází stále větší pochyba ohledně možnosti jejich ukončení. V zásadě se tu předpokládá, že zlo se neustále osudově reprodukuje, takže člověk autoritářským vztahům a nadvládě nikdy neunikne. Z toho se však nevyvozuje, že „zlo“, které prostupuje celou společenskou realitou, není snad tak zlé, jak se požadovalo věřit. Zcela naopak se tvrdí, že za těchto okolností neexistuje pro člověka jiná možnost než nepřidávat zlo ke zlu a stále se odvolávat na ideu konce dějin – i když už se ví, že něco takového nemusí nikdy nastat. Toto mesianistické očekávání je považováno za účinné a plodné samo o sobě. Postoj, který z tohoto vidění věcí logicky vyplývá, je hyperkriticismus z principu; jedná se o to, namítat věčné „ne“ nebezpečím, jež skrývá každé „ano“. S podobným postojem se setkáváme také u „neomonoteistů“ typu Bernarda-Henri Lévyho.⁷

Zatímco „ortodoxní“ marxistická teorie reprodukuje křesťanskou teorii dějin v laické (sekulární) formě, o neomarxistické či freudomarxistické teorii lze říci, že přesněji reprodukuje klasický judaismus. Z pohledu judaismu není prvotní hřích viděn z „mechanického“ hlediska křesťanské nauky (za dědictví zatížené hříchem se nežádá pokání; neexistuje víra schopná zajistit spásu sama o sobě). Na druhé straně ještě nepřišel mesiáš (Ježíš je podvodník). Nejistota sahá tak daleko, že se pochybuje, zda vůbec přijde; ale už samo jeho očekávání je účinné a plodné. („Tento mesiáš, který nikdy nepřichází,“ píše Robert Aron, „ale jehož očekávání samotné, jakkoli věčně zklamávající, je efektivní a nutné.“)⁸

Chceme-li lineární pojetí dějin shrnout, lze říci, že uděluje dějinám jednorozměrný, neodvratný a teleologický (účelově zaměřený) charakter, neboť je nemyslitelné, aby se dějiny, vyjma všech nehod a náhod, nevyvíjely podle „zjevení“, které od nich – v bibli nebo v Kapitálu – člověk obdržel. Dějiny tu mají smysl ve dvojím významu francouzského slova sens, to znamená, že mají význam a směr. V důsledku toho je svoboda člověka striktně omezena: člověk nemůže z dějin učinit, co chce. Má jen volbu přijmout možnost, kterou mu zjevuje nejvyšší autorita („Bůh“ v žido-křesťanském, „věda“ v marxistickém schématu). Na druhé straně jsou minulost, přítomnost a budoucnost vnímány jako radikálně od sebe oddělené: minulost je, co se (v rámci dějin) už nikdy nevrátí; budoucnost je, co se ještě nikdy nestalo; a přítomnost je bod na lince, jejíž začátek a konec člověk zná – i když nezná její délku. To je jednorozměrnost dějinného času.

V protikladu k lineárnímu pojetí dějin je v Evropě domácí pojetí cyklické. Zdá se společné celému evropskému předkřesťanskému dávnověku. Je vyvozeno z pozorování světa, jaký je: ze sledování jistého počtu pravidelně se střídajících dění (ročních období) a posloupností (generací), z opakování v rozdílnosti a z rozdílnosti v opakování (dvakrát do téže řeky bys nevstoupil; slunce vychází každé ráno, a přece to nikdy není přesně to samé slunce). Cyklické pojetí dějin spočívá na intuici možné harmonie, která se zakládá na pravidelnosti cyklů („koloběhu“, „kolovratu“) a smíření protikladů. Tato myšlenka je snad spjata s vnímáním velmi rozmanité krajiny (Renan staví „duši lesa“ proti „duši pouště“, která vede k pojmu absolutna: „poušť je monoteistická“). V tomto pojetí nemají dějiny začátek ani konec. Jsou prostě dějištěm jistého počtu analogických opakování, jež se – dle různých škol – musejí brát více či méně doslovně. Stálost těchto cyklů dává dějinám jejich ontologický status, odůvodnění bytí, které vzhledem k lidskému dění už není vně či nad, ale splývá s ním.

Hlásíme se k témuž světonázoru, jak jej načrtává cyklické pojetí dějin, avšak v jednom významném bodu jej – v následnictví Nietzscheho – korigujeme. Hledí-li se totiž přesně, zůstává tradiční cyklické pojetí jistým způsobem lineární. Obraz, k němuž se vztahuje, je linkou, která se vine kruhově. Jistě, „konce“ této linky se dotýkají (a mají takto sklon mizet), ale v nitru kruhu probíhají události dál v nezvratném řádu. Stejně jako roční období na sebe vždy navazují v tomtéž pořadí, i cykly se odvíjejí v tomtéž neúprosném sledu. U novověkých zastánců tradiční cyklické teorie (Julius Evola, René Guénon) tak naší době odpovídá fáze konce cyklu (indická kalijuga, „čas vlků“ v nordické mytologii). Naše svoboda vůči ní je taktéž omezena a zatížena všemi riziky, jež v praxi logicky z takové analýzy vyplývají: ustrnutím („demobilizací“) či oportunní „politikou zániku“. Nietzsche, ve slavné pasáži z Tak pravil Zarathustra, směle nahrazuje cyklické pojetí dějin sférickým – „kruh“ trvá, ale „linka“ mizí – což se rovná radikální tezi o nesmyslnosti (a bezcílnosti) dějin, rozchodu s lineárním pojetím a se všemi mechanistickými spekulacemi (od Hésioda až ke Guénonovi) nad inherentní nezvratností „světových věků“.

Hned vidíme, v čem se kruh a koule (lat. sphaera) podobají a v čem se liší: koule má dodatečný rozměr, může se otáčet kdykoli kamkoli. Stejně tak se dějiny v každém okamžiku mohou rozvinout do jakéhokoli směru za předpokladu, že jim dostatečně silná vůle vnutí svůj směr, pochopitelně v souladu s procesem, jehož je pohnutkou, z něhož vychází. Dějiny nemají jiný smysl a směr než ten, který jim dáme, vytvoříme. Člověka determinují jen do té míry, nakolik je předtím sám determinoval.

Esej Alaina de Benoista – O nominalismu lze objednat v našem eshopu.