Rozhovor s Michalem Ševčíkem, autorem knihy Identita a mládež

Přinášíme vám rozhovor s Michalem Ševčíkem, autorem knihy Identita a mládež, jež před pár dny vyšla v nakladatelství Nová kultura. Za stránky Nová kultura rozhovor vedli šéfredaktor Adam Berčík a redaktor Jaroslav Friedl.

O knize

Co tě vlastně přimělo napsat knihu? Chceš jen předložit svůj názor na věc, nebo má tvůj text i vyšší ambice? Jakou roli v této motivaci hraje idea (respektive snaha o její prosazení) patriopluralismu?

Měl jsem nějaký odborný text, který se dívá méně konvenčněji na fenomén krajní pravice u mládeže než většina politologů. Bylo mi líto ho nepublikovat (jedná se o kapitoly mojí neobhájené rigorózní práce), což uvádím v předmluvě. Je to jen názor na věc, kniha nemá vyšší ambice. Může některé jedince motivovat k hlubšímu zamyšlení o dané problematice. Idea patriopluralismu vlastně neříká nic nového. Pouze akcentuje a zpřehledňuje problematiku hodnot, věčnosti a pomíjivosti a některých nežádoucích jevů současného světa. Název deklaruje určitou otevřenost a zve všechny, kteří to cítí podobně, dál.

Na koho tvoje kniha Identita a mládež cílí? Dnes je v pracech věnovaných politologickým rozborům, hlavně tedy v případě kdy je objektem „krajní pravice“, tak nějak v módě psát, že jsou určeny pro pedagogy, studenty politologie či historie, preventisty, kriminalisty či dokonce psychology. Jaká je tvoje cílová skupina?

Moje kniha tradičně cílí na dvě skupiny; první jsou vámi jmenovaní odborníci, tudíž se nejedná o módu, nýbrž předmět jejich výzkumu, tou druhou určitě jedinci na krajní pravici, kteří nepatří mezi epigony hitlerismu a jiných totalitních režimů 20. století. Ti, kteří jsou nálepkováni historickými kategoriemi nacismu, fašismu a nově xenofobie a nesnášenlivosti neprávem, často jen kritizují dominantní ideologii progresismu (poslední stadium liberalismu), která se verbálně brání diskreditačními kategoriemi, které však mají nulovou vypovídající hodnotu. Chci, aby pochopili, že stojím při nich.

Kniha vychází v edici Konceptuální klub Lva Borského. Ten má svůj původ v dobách studentského spolku Červenobílí. Čím tě osoba Lva Borského oslovila? Nedávno vyšla u slovenského nakladatelství Sol Noctis jeho zásadní kniha Vůdcové lidstva a jeho svůdci, myslíš si, že má Borského biosofie a biopolitika význam či uplatnění i dnes? Třeba i větší než v době vzniku těchto koncepcí?

Lev Borský je celkově zajímává osobnost. Žid, který byl zlikvidován nacisty v Osvětimi. Ale předtím z vitalistických a voluntaristických pozic varoval před atrofií Západu, před zpohodlněním, před slabostí, která se často maskuje jako moudrost nebo rozvážnost, zkrátka před smrtí jedné úžasné kultury. Když zcela opustíme etnocentrické hledisko, tak můžeme citovat Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“. Pravda bude existovat i bez nás. Třeba ji časem znovu někdo objeví. Borského dílo je v obecnosti pro širší veřejnost neakceptovatelné, nicméně některá opatření, která navrhuje, budou muset některé státy přijmout, pakliže budou chtít udržet perspektivní demografii a nepřistoupí na progresistické koncepty masového přistěhovalectví z cizích kulturních okruhů.

Patřil jsi k zakládajícím členům studentského sdružení Červenobílí a v současnosti jsi členem spolku Helianthus. Můžeš nám přiblížit tvoji genezi od Červenobílých k Helianthu a čemu se tvůj nový spolek věnuje?

Červenobílí byli vlasteneckým studentským kulturním spolkem, který po dobu své činnosti uspořádal 40 přednášek a diskuzních večerů s renomovanými hosty, publikoval desítky vlastních recenzí, článků, úvah, realizoval filmové a divadelní večery, sportovní odpoledne a podobně. To je uzavřená kapitola.

Helianthus nemá s Červenobílými nic společného, respktive zde není spojnice v podobě geneze. Kromě mě jsou ostatní členové Helianthus zcela mimo okruh Červenobílých. Helianthus se soustředí na spolupráci s akademickou sférou a místní samosprávou a spolky. Jeho základní ideová orientace je v přispění ke zlepšení rodinného a kulturního života v obci. Helianthus se podílí na pietních aktech (vznik ČSR, osvobození Brna Rudou a Rumunskou armádou, výročí SNP a památka Mistra Jana Husa), inicioval vznik společenské a kulturní akce Den rodin na Severu, promítá pro děti pohádky, vede komentované procházky naší čtvrtí zaměřené na architekturu a historii a pomáhá jako zprostředkovatel lépe uplatňovat třetí úlohu univerzit v rámci městské části.

Ideové zdroje a inspirace

Zmiňuješ Alexandra Dugina a Čtvrtou politickou teorii (dale 4PT), potažmo patriopluralismus jako příspěvek k debatě o 4PT. Není podle tebe příliš ambiciózní srovnávat patriopluralismus se 4PT? Jaké pohnutky tě vedly ke srovnávání těchto dvou ideových projektů a výroku, že „patriopluralismus přispívá k 4PT“?

Předem, 4PT je široce rozkročený a otevřený koncept vyhýbající se předčasné ideologizaci a patriopluralismus je malá česká brožurka o něčem možná podobném. Jak uvádím, nejsem ambiciózní, ale metapolitické pohnutky 4PT a patriopluralismu jsou dost podobné. 4PT hodně vysvětluje a popisuje omyly minulosti a dost málo říká, co v praktické politické oblasti udělat do budoucna. Patriopluralismus je určen primárně spolkovým aktivitám, nejedná se o politickou filozofii. Co je spojuje není kvantita ani kvalita, ale pohnutky a jejich směr. Patriopluralismus mluví o hodnotách, které jsou člověkem nestvořené a dává jim nadřazenost. Jedná ve prospěch uznání toho, že odchylování od tohoto řádu vede člověka k neštěstí a tragédii. Přesně to udělal progresismus. Chce lidi osvobozovat od daností. Aby byl úspěšnější, tak jeho propaganda nabízí lidem osvobození od skutečnosti. Bojovníci s realitou nenabízejí boj s realitou, ale „svobodu“ pro široké masy. Tohle ví a chápe 4PT a patriopluralismus rovněž. Spojuje je upřímnost a kritičnost.

Vnímáš Dugina jako myslitele, který má středoevropskému čtenáři co říct?

Nejsem Rus, nejsem pravoslavný křesťan a nechci být součástí případného politického kontinentálního bloku Eurasie, do kterého by naše vlast mohla patřit. Jsem zastánce, že střední Evropa je politicky a kulturně odlišná jak od běžně chápaného Západu, ale i Východu. Ačkoliv mluvíme slovanským jazykem, tak jsme slovansko-keltsko-germánští míšenci. Postavme to na naší unikátnosti. Známe důvěrně různé německé přístupy, známe důvěrně sovětskou kulturu. Místo toho, abychom z tohoto vycházeli poučeni, tak oživujeme staré bipolární zombie typu „patříme na Západ, ne na Východ“ apod. Já říkám, nepatříme ani na Západ, ani na Východ. Naše kultura patří do širšího poledníku Polsko (částečně), ČR, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Slovinsko. Koneckonců geografická podoba Dunajské monarchie nebyla jen odrazem dlouhodobých diplomatických a válečných snah. Má hlubší smysl, tak stejně jako měl kdysi hlubší smysl SSSR a má dodnes. Prosím, aby čtenář pochopil, že neadoruji monarchismus a reálný socialismus, mluvím tady o docela něčem jiném, o hlubší kulturní a prostorové blízkosti.

Dugin má pravdu v tom, že celé 20. století a jeho noční můry nebyly kriticky odhaleny a proto se mohou opakovat s ještě větší razancí, v tom je jeho obrovský přínos. Dugin však říká to hlavní, zbavovat se balastu ideologického historismu a dívat se na věci z pohledu metapolitiky (hledání příčin problémů je dnes v politické a kulturní oblasti projevem skoro až mysticismu). Rovněž je důsledně antiliberální a odhaluje ideologické podrazy první politické teorie, které jsou stejné v Rusku i u nás.

Část tvé knihy je přepracovaný text patriopluralismu, který vyšel v dobách Červenobílých, jaké byly okolnosti jeho vzniku a jaký je rozdíl mezi původní verzí a verzí v knize?

Okolnosti vzniku jsou jasné, každý spolek má mít svoji myšlenkovou podstatu v tištěné podobě. Profesor Nakonečný to docela trefně nazval jako manifest vlasteneckého ekumenismu a k tomu se hlásím i dnes. Současná verze je primárně rozšířená o další znaky postmoderní společnosti a sociální patologii, dále o vztah k Nové pravici a 4PT.

Připravuje se vydání eseje Alaina de Benoista O nominalismu. Jakou důležitost má podle tebe letitý spor mezi realismem a nominalismem v současném světě?

Spor mezi realismem a nominalismem je jádrem všech dalších filozofických sporů. Realismus, už dle názvu, hovoří o realitě (Benoistem neutralizovaný na univerzalismus) a nominalismus o jménech, která vznikají zobecňováním jednotlivin. Realismus jasně říká, že v běžném, smysly vnímatelném světě existují bytosti a předměty, které jsou nedokonalým odrazem nehmotné informační struktury (ideje) tyto bytosti a předměty samotné předchází (jsou příčinou materiálně existujících bytostí či věcí). V realismu jsou tyto ideje v Boží mysli, ale pozor, nejsou totožné s Bohem (zde bychom se dostali na scestí panteismu). Nominalismus tvrdí, že pozorované bytosti nebo předměty se kategorizují pouze na základě vnější podobnosti. Jestliže někdo vyvozuje „skutečnost“ z pozorování vnějšího světa, tak musí chtě nechtě dojít ke zjištění, že svět nedává smysl a veškeré snižování entropie je jen otázkou vůle jednotlivců případně skupin lidí, což zase nedává smysl, protože člověk je limitovaný tvor (výsledkem by nebylo dobro a řád, ale opak, což však není ontologicky možné). Navíc je nominalismus antropocentrický. Jak opakuji, je zde člověkem nestvořený řád a člověk má neustálou tendenci tuto realitu popírat. Realismu se vytýká totalitarismus, to stejné ale můžeme namítat nominalismu. Totalitarismus však vznikal v rámci antropocentrických ideologií. Nominalismus, resp. jeho odvozeniny jsou základem progresismu, tj. všech těch ideologií a -ismů jako kulturní relativismus, presentismus, multikulturalismus apod. Nejlegračnějším aspektem myšlení progresistů je výtka směrem k obecné závaznosti realistických stanovisek, přičemž progresismus dělá z absence tohoto pravidla nové antipravidlo, avšak stejně obecně zavazující.

Nevím, jestli Alain de Benoist ví, že jedním z největších bojovníků proti latinsko-germánskému nominalismu na univerzitách v Heidelbergu, Sorbonně a Kolíně nad Rýnem byl český kacíř, purus Bohemus, mistr Jeroným Pražský. Doporučoval bych Benoistovi k přečtení Jeronýmovu kvestii UAPR (Utrum a parte rei universalia sit necessarium ponere pro mundi sensibilis armonia – Zda je kvůli harmonii smyslového světa nutné předpokládat reálnou existenci univerzálií), kde vyzdvihuje nejvyšší ideální univerzálie (obecniny) v Boží esenci, vně stvořených jednotlivin (lidí, zvířat, věcí atd.). Dle Jeronýma zde tedy jednoznačně stojí dva typy bytí; první je věčný Boží svět idejí stojící v protikladu ke stvořenému, smysly vnímatelnému světu kolem nás nižší kvality. V tomto se Jeronýmem plně ztotožňuji.

Lokální patriotismus

Další tvoje aktivity jsou spojené s funkcí zastupitele městské části Brno-sever. Ke vstupu do politiky, byť na lokální úrovni, může člověka vést řada motivů, jaký je ten tvůj? Považuješ se za lokálního patriota?

Viděl jsem, že komunální politiku po velice dlouhé době dělají upřímní lidé mimo velké politické strany, kteří mají rozum v hrsti a neřídí je nějaké vyšší stranické centrum a ideologie. Nabídl jsem svou pomocnou ruku v rámci katastrálního území, kde měli menší zastoupení. Moje rodina bydlí od konce třicátých let minulého století v Černých Polích, mám k tomuto místu vztah, jsem tady zkrátka zakotvený, jsem tady doma. Mně se výraz lokální patriot nezamlouvá, protože nemám rád slovo patriot. Nicméně začíná být ustálený a má svůj význam, takže ho v obecné rovině respektuji a hlásím se k němu.

V rozhovoru pro Brněnský deník jsi uvedl, že chystáš s kamarádem knihu o brněnské čtvrti Černá Pole? Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli knihu napsat a čím se bude lišit od ostatních knih, zabývající se historií brněnských městských částí?

Tak předně bude čistě o Černých Polích (samozřejmě neopomeneme kontexty), budou zde fakta, fotografie a symbolika. To zatím ve vztahu k Černým Polím nikdo nevydal. Zatím vyšly velice hodnotné fotografické publikace od Přemysla Dížky nebo osobní vzpomínky Antonína Hošťálka, tedy v současnosti.

Je účelem těchto aktivit také vytvářet v lidech pocit sounáležitosti s jejich okolím, tedy určité pěstování právě toho lokálního patriotismu?

Nepochybně. Ve vztahu k nejbližšímu okolí rovněž pěstujeme odpovědnost lidí. Vztah lidí k veřejnému prostoru není v dnešní době nejlepší. Informovanost může některé jedince přesvědčit k přehodnocení jejich chování, k iniciaci zájmu. S probuzením zvědavosti často přichází i revidování vlastního postoje k okolí. A to je třeba pěstovat – cultura.

Ochrana přírody

Kromě aktivit ve spolku Helianthus jsi také dobrovolný strážce přírody. V době všech možných i nemožných omezení vyráží do přírody řada lidí, kteří za jiných okolností podnikají víkendové výlety spíš do obchodních center. Je nějaká naděje, že by současná situace mohla přinést pozitivní posun alespoň v tom, že se lidé naučí opět trávit čas v přírodě a časem se třeba i znovu naučí, jak se v ní chovat? Nebo se většina z nich vrátí ke konzumním radovánkam, jakmile to bude možné a zůstanou po nich jen odpadky v naší krajině?

Tato část rozhovoru je pro mě nejtěžší. Tohle je velice složité. Obecně vzato, masovost nepřináší žádné velké pozitivum ničemu. Příroda je z pohledu prostředí na prvních příčkách důležitosti. Lidé by měli primárně vědět, že příroda tady není jen kvůli nim (jak tvrdí klausismus), že je přesahuje a její účel není být kulisou pro znuděného akcionáře korporátu. Úcta k přírodě má za následek to, že člověka odmění. Je živá, má svůj úžasný systém a zároveň je velkým tajemstvím a symbolem. Úctou k přírodě člověk prokazuje svoje kulturní niveau. Konzumní radovánky jsou zřejmě pro určitou část společnosti potřebné a nemyslím si, že jsou všichni lidé vychovatelní tak, aby svým pobytem v přírodě jí jen prospívali.

Zahrajeme si na ďáblova advokáta – neměl by být příliv turistů spíše požehnáním? Více peněz do ochranářských projektů, do místních drobných podniků? Pokud ne, kde se stala chyba? Je snad chyba v přístupu státu, který je ve skutečnosti vyprázdněná skořápka a který tiše delegoval skutečnou moc ekonomickým subjektům, jejichž jediným cílem je zisk bez ohledu na škody? A co lidé, hrnoucí se do polozapomenutých chráněných krajin a území – kloužou po povrchu nebo hledají své kořeny?

Jestliže budou chodit do přírody lidé, kteří budou dodržovat pravidla, je vše v pořádku. Ale tak to není vždycky. Navíc jsou velice vzácné přírodní místa, kde je nutné množství turistů regulovat. Ona i ta cestička v lese má taky svoji kapacitu. Příroda je veřejné bohatství, privatizace nesmí přicházet v úvahu. Jediný, kdo může přírodu smysluplně a komplexně chránit je pouze stát (a stát bude vypadat přesně tak, jak dovolíme my, občané). Nechci soudit koronaturisty, ale v minulosti jsem si všiml, že v přírodě jsou i lidé, kteří podle mě vůbec netuší důležitost přírody a krajiny a jejich ochrany. Koneckonců od toho jsme tady my, strážci přírody, abychom lidem, s pedagogickou citlivostí, vše vysvětlili.