Žádné ticho, žádný pokoj a klid
Vždycky trpím pro vlaštovky, rorejse, holuby a skřivany, kdykoliv nad krajinou letí některá ta rachotící vrtule. A také se před tím ptactvem nebeským za to éro stydím. „Dobyli jsme vzduchu“ za cenu hanby anebo, tak aspoň to cítím vždycky já, člověk svou hanbu pozdvihl do oblak: svůj hluk a svůj smrad. Veliké věci mají padat ke dnu, a nikoli se vznášet v povětří, tak nám to říká oko, které neomylně dovede
Čtěte více